Přiměřené jídlo, část 1.

Přiměřené jídlo

Tento článek porušuje permakulturní tabu. Už Bill Mollison a po něm další si všimli, že jsou tři témata, která dokážou jinak spolupracující a přátelské bytosti rozeštvat a úplně rozložit komunitu : náboženské vyznání, politická příslušnost a stravovací preference. Proto se tato témata na permakulturních setkáních neotevírají. Jsem přesvědčená, že i ta nejsmysluplnější tabu je občas potřeba přezkoumat a zjistit, zdali plní svou funkci. Tyto nogo zóny mohou obsahovat nové úhly pohledu a důležité odpovědi na věci, se kterými si nevíme rady. Jsem přesvědčená, že diskuze na téma náboženství a víra je velmi na místě v době, kdy jsme jako civilizace ztratili směr. Politiku máme tendenci házet přes palubu, a přesto důležitá rozhodnutí o našem budoucím směřování dělají právě politici. A ve stravování už často nevíme kudy kam z přemíry informací o tom, co je etické a co není, co je zdravé a co není. Moje zkušenosti z letošního podzimu mě přiměly k zamyšlení právě nad jídlem. Jak vypadá náš přiměřený jídelníček a co k tomu má co říci permakultura. Nechci se tímto článkem dotknout nikoho - veganů, vegetariánů, masokonzumentů ani dalších, kteří jídlo moc neřeší. Chci se podělit o zkušenost a některá fakta, která jsem spolu s touto zkušeností dala nahromadu.

Toby Hemenway ve své přednášce před mnoha lety, když poprvé vyšla Zahrada Gaii, mluvil o tom, že zemědělství se může ukázat jako slepá ulička ve vývoji lidstva. A když se podíváme na to, co všechno vyplynulo z rozvoje zemědělství za minulých deset tisíc let, určitě toto prohlášení stojí za zamyšlení.

Co nám zemědělství přineslo? Zemědělství přineslo do lidského života kalorie a tím možnost se množit. Eneregetická hodnota potravin před zemědělstvím byla omezená, což určovalo i velikost populace, kterou Země unesla. Tím, že jsme začali pěstovat stepní plodiny s energeticky bohatými semeny a chovat dobytek, jsme vytvořili podmínky pro to, aby na této planetě dnes mohlo žít téměř osm miliard lidí. Vznikaly a zanikaly díky tomu civilizace, vytvořili jsme kulturu, která pohltila planetu a nyní je v těžké krizi. Ve zmíněné přednášce Tobyho Hemenwaye se hovoří o tom, ačkoliv se dříve myslelo, že před zemědělstvím žili lidé nejistý a náročný život plný strádání a nemocí, ze kterého je vynález zemědělství vysvobodil, nyní máme evidenci o tom, že právě zemědělství přineslo do života komunit infekční choroby /od zvířat/, degenerativní onemocnění /z nepřirozené pohybové aktivity/ a především hladomory. Přesto však bylo zemědělství úspěšné a dovolilo vzniknout tomu, co máme dnes.

Beru to trochu ze široka, ale vzhledem k tomu, že se pohybujeme na území, které je tabu, myslím, že je obezřetnost na místě.

Co dnes jíme a co nám to přináší

Zemědělství a jeho vrcholek, poválečné chemické průmyslové zemědělství, nás tedy krmí a protože naše životy jsou krátké a nepamatujeme si, jaké to bylo před patnácti tisíci let, myslíme si, že naše krmení vždy vypadalo takto a že to jinak nejde.

Naše jídlo se sestává ze zrní, mléčných výrobků, masa, zeleniny a doplňků jako je káva a čaj, bez kterých si někteří z nás neumí představit život. 

Podívejme se, co nám přináší konzumace jednotlivých skupin potravin.

Zrní.

Kdysi jsem si myslela, že je "dobré" a "špatné" zrní. Že je "ošklivá" bílá mouka a "hodná" celozrnná mouka. No a samozřejmě máme všechna exotická zrníčka, rýži, pohanku a další. Jsou různá, z různých koutů světa a život bez nich se zdá pustý. Pěstování jakéhokoli zrní představuje také reálný problém, když lidé řeší míru soběstačnosti i na větších pozemcích. Bez zrní si to totiž neumíme představit. A já vás chci pozvat k tomu, abychom to zkusili. Život bez chleba… Proč?

Zrní jsou semena rostlin, jejichž smyslem existence je posunout se kousek dál a vytvořit další generaci rostlin. Semena, která se vyvíjejí miliardy let společně s jejich největšími konzumenty - ptáky - bývalými dinosaury. Je to už úctyhodná doba, kterou jdou tyto dvě formy života společnou cestou. Ptáci se celou tu dobu adaptovali na trávení toxických obalů semen, aby získali potřebnou výživu a naopak rostliny přidávaly další a další ochrany pro své potomstvo. Konzumujeme-li tedy zrní, říkáme našemu tělu že je ptákem. A tělo to často nechápe, protože pták je přeci něco úplně jiného, staršího, vzdáleného. Nicméně si s tím nějak poradí a když už si poradit neumí, vytvoří zánět. A naše současné zrní umí udělat pořádné záněty - Crohnovu chorobu, coeliakii a přispívá i k  RS a Alzheimerově chorobě.

Sečteno a podtrženo, kdysi možná zrní pomáhalo přečkat období sucha /ekvivalent naší zimy v oblastech, kde zemědělství vzniklo/, ale dnes jsou to jen prázdné kalorie. V kombinaci s nejtvrdší legální drogou - cukrem - stojí obiloviny za většinou našich civilizačních chorob. Cukr je zvláštní kapitola a ještě se k němu vrátíme.

Takže bez zrní? Co budeme jíst? Uvidíme :-)

Mléko

Další "nezbytnou" potravinou našeho jídelníčku jsou mléčné výrobky. Od mala víme, že mléko je pro bílé zoubky a zdravé kosti, Pramen zdraví z Posázaví! Neučili nás však ve škole, že všechna "zdravá" mléka od šťastných krav a koz jsou stále mateřským mlékem, určeným pro mládě daného druhu. Takové šťastné tele přisáté k matčině vemeni vyroste za rok v několikasetkilogramového drobečka. Mléko obsahuje všechno potřebné - hormony, stavební látky, tuk - pro TELE. Lidská mláďata pijí mateřské mléko, které je udělané přesně pro ně a přesně koresponduje s věkem kojence. Dali byste si do kávy mateřské mléko? Já ne, i když jsem ho se čtyřmi odkojenými dětmi samozřejmě ochutnala. Tak to byly ty šťastné krávy a kozy, ta lepší varianta. Pak jsou tady krávy, které neuvidíte v reklamě na mléčné výrobky - krávy uvězněné v kravínech, nemocné, těžce zamedikované antibiotiky, protože by jinak záněty vemen způsobily neprodejnost nadojeného mléka. Krávy, jejichž telata mnoho mateřského mléka nedostanou.

 Přestože to vypadá, že mléko je s námi "odjakživa" a je nutnou součástí našeho jídelníčku, schopnost trávit mléko jsme zatím úplně nezdolali a způsobuje nám různé potíže od křečí v břiše až po chronické záněty většinou dýchacích cest. Také nám významně okyseluje organismus, čímž odčerpává vápník z kostí a přispívá k osteoporóze - děje se pravý opak toho, co bychom od mléka podle vší reklamy čekali.  A aby toho nebylo dost, konzumace ekvivalentu jedné sklenice mléka denně zvyšuje až 300x riziko rakoviny vaječníků u žen a prostaty u mužů. Stále ještě potřebujete svůj jogurt s ovocem na snídani?

Maso

Maso je velkým sporným předmětem naší doby a tento spor ukazuje, jak moc jsme se vzdálili od přirozeného běhu života, po kterém tolik voláme. Zde je na místě udělat si malý exkurz do minulosti. Pojďme získat časovou perspektivu. Zemědělství - pěstování obilovin a chov dobytka sahá zpět cca patnáct tisíc let. Před zemědělstvím jsme byli lovci a sběrači. Linie člověka sahá zpět milióny let, první příslušníci rodu Homo zde byli již před 2,5milióny let. Vývojová linie opů, ze kterých vznikli lidé a šimpanzi se oddělila od ostatních opů před téměř osmi milióny let. A od té doby se vyvíjíme, my opice s velkým mozkem spolu s šimpanzi, našimi nejbližšími příbuznými, až do dnešního tvaru.

Co jsme celou tu dobu jedli, když nebyly croissanty a jogurt? Jedli jsme, co bylo zrovna v sezóně - lupení, kořeny, jedlé plody, med, maso. A byl to pravděpodobně drsný život a když jste byli neduživé nemluvně, pravděpodobně jste nepřežili, když jste se zranili, také jste nepřežili. Ale jinak byli naši předkové zdraví. Jejich kostra byla bez známek degenerativních onemocnění a dožívali se poměrně vysokého věku.

Stejným způsobem života žijí ještě dnes některé lovecko-sběračské kmeny v Africe, které odolaly nájezdům misionářů a okolních pastevců. Tyto kmeny jsou velmi zajímavé. Mají naprosto rovnoprávné uspořádání - ženy a muži jsou si rovni a nemají institut náčelníka. Rozhodují tak, že najdou řešení, se kterým souhlasí všichni.  Že by pravěká sociokracie? Žijí v souladu s ročními obdobími, jedí to, co je právě k dispozici, a jsou zdraví a silní. Podle antropologických studií se dožívají 60 až 80 let, je však prý těžké to přesně určit, protože nemají žádné časové záznamy.

Obraz těchto lidí nám ukazuje, na co je naše tělo postaveno - jídelníček složený z toho, co poskytuje savana a stovky ušlých kilometrů měsíčně. Lidí, kteří mají stále trochu hlad ale nikdy nehladoví.

Zdraví

Ti, kdo mají zdravotní problémy, se mohou podívat na svůj jídelníček. Já jsem jednou z těch, které po všech těhotenstvích a porodech zjistily, že tělo odmítá fungovat. Objevily se opakující se záněty, těžké bolesti zad a deprese. Za svou kariéru matky jsem ve snaze mít zdravé děti prošla mnoho stravovacích modelů a skončila totálně zahlcená protichůdnými informacemi. Tento podzim mi poslal zkušenost, která s protichůdnými informacemi zatočila a moje tělo se dává pomalu dohromady.

První věc, která mě vlastně ani nepřekvapila, bylo zjištění, že když máme HLAD, sníme ledacos. I ten nejzapřísáhlejší vegan rád po měsíci nedobrovolného hladovění sáhne po masovém vývaru, když nic jiného není a nejzapřísáhlejší masožrout bude pokorně žvýkat mangold, když maso nebude. V době před cukrem by to bylo právě tak - jedli bychom, co by bylo a v okamžiku nasycení bychom toho nechali. Ne dnes! Dnes je většina potravin znečištěna kromě konzervačních chemikálií ještě nejtvrdší legální drogou - cukrem. Zkoušeli jste někdy být BEZ CUKRU? Já několikrát v životě a až nyní jsem zjistila, že se mi to vlastně nikdy nepovedlo, protože cukr je téměř ve všem, co bylo nějak zpracováno. Dáte si housku? Dali jste si dvě kostky cukru.  Některé toustové chleby mají v sobě až 5% rafinovaného cukru. Pokud nakupujeme potraviny zpracované v obchodech, je velmi obtížné cukru uniknout. Proč je cukr všude, i ve špekáčcích? Protože nám pak potraviny více chutnají a sníme víc. A protože jsou to prázdné kalorie, naše tělo je nevyživené a má hlad. Bude se tedy hlásit o další potravu. Následuje únava, bolavé tělo a nemoci. Spotřebovává se více potravin, ekonomika běží.

Tohle vše tady píšu proto, že odstranit cukr z jídelníčku je těžká odvykací kůra, ale na druhou stranu velmi osvobozující akt. Po osmi týdnech bez cukru, a protože je to odvykací kůra, tak i bez ovoce, medu a jakýchkoli náhražek, je mi výrazně lépe, léčím se. 

Osvobození spočívá ve zjištění, že je možné žít bez toho všeho, co nám připadalo "naprosto nezbytné" a přitom nemít hlad a cítit se dobře. Z hlediska permakulturního designu to také znamená veliké osvobození na cestě k soběstačnosti. 

Vrátím se nyní na začátek, k Toby Hemenwayovi. Co když je zemědělství opravdu slepá ulička? Co když je do budoucna mnohem udržitelnější stravovat se "trochu jinak" a pěstovat a chovat také jinak - spíše než agrikulturně, hortikulturně. Jak by vypadala naše krajina, kdybychom jedli sezónně, mnohem více listových zelenin a zeleniny obecně, kdyby se chovala zvířata na maso a pěstovalo mnoho druhů různého ovoce. Vím, že bychom byli jako populace zdravější. A pravděpodobně by zmizel problém s exploatací krajiny průmyslovým zemědělstvím. Uživila by nás krajina tímto způsobem? To je otázka na nás všechny, abychom to vyzkoušeli, abychom na svých pozemcích, ať jsou jakkoli velké, vypěstovali co nejvíce jídla. V rozměrech zahrady a malé farmy je možné objevovat mnoho plodin, které nám naplní jídelníček kvalitními kaloriemi - třeba v podobě tuřínů, pastináku, různých tykví a dalších rostlin, které nám pomohou přečkat zimu. 

Supermarkety nás okradly o přirozený stravovací rytmus, který naše tělo potřebuje. Z jídelníčku nám zmizely roční doby. Jíme stále to samé - a produktivní zahrada a důraz na domácí potraviny nám může tento rytmus alespoň zčásti vrátit. Zimu přečkáme s kořenovou zeleninou, cibulovinami a masem. Na jaře se vrhneme na lupení, slinivka si odpočine od produkce inzulinu,  a v létě přidáme drobné ovoce. Na podzim pak nastává hojnost a vytváření zásob na zimu /i těch našich podkožních tukových :-)/ Je to rytmus, který umožňuje našemu trávícímu systému si čas od času odpočinout, doplnit deficity a regenerovat se. Umožňuje udržovat dobré roční dávky minerálů a dalších živin nezbytných pro naše fungování. Země je cyklická bytost a my jsme její děti. Alespoň částečný návrat k úctě k cyklům nám může pomoci vyřešit nejeden problém.

Jak se tento přístup promítne do našich zahrad? Zahloubáme se ještě hlouběji do práce Charlese Dowdinga a jeho pěstování bez rytí a budeme velmi dobře plánovat následné výsevy a výsadby. Naše záhony budou celoročně plné zeleniny. Zpod sněhu budeme dolovat pórky a kadeřávky a na podzim sít plodiny na jaro. Budeme chovat malá zvířata, abychom měli dostatek hnoje na hnojení našich záhonů dobrým kompostem. Budeme vyměňovat se sousedy, kteří pěstují něco trochu jiného než my. Budeme podporovat malé farmáře, kteří nám čistým způsobem vyprodukují to, co se na náš pozemek nevejde.

Po dlouhé době zažívám úlevu. I když je regenerativní zemědělství úžasná disciplína, která nám doufejme pomůže regenerovat krajinu, nepodařilo se mi najít způsob, jak ve velkém pěstovat bezorebně brambory. A nyní vím, že se bez brambor dá žít. Poměrně lehce, bez újmy na zdraví, naopak s přibývající vitalitou! A také vím, že tak jako brambory, je možné odložit většinu toho, co nám v tuto chvíli připadá nezbytné. Jediné, co nám v tom brání, je naše úzkost a neochota se pouštět do něčeho nového a nedosatek energie na překonání toho všeho odporu.  Nikoho nesoudím, moc dobře vím, že mi muselo být moc špatně, abych "něco" udělala. 

Teď vím, že to jde, celá moje rodina to ví také. Nevím, co bude dál, jestli to naše zahrada utáhne a jestli nezpohodlníme, ale v tuto chvíli se těším na další pěstební sezónu. Co vy?

Nenechte si ujít pokračování článku, ve kterých se podíváme na to, jak může takové pěstování vypadat a kolik ponese jedna malá zahrada. Zaregistujte se k odběru novinek na www.cepei.cz a články dostanete přímo do vaší schránky!